Tímto občerstvením jsem nahradila klasický sáček bonbonů do školky při narozeninách našeho nejmladšího syna. Vzhledem k tomu, že je narozený pár dnů před dušičkami a i u nás už se zabydlel Halloveen, napadlo mě použít jako hlavní motiv dýni. Původně jsem chtěla napíchat na párátka různé ovoce, ale potřebovala jsem vše připravit již den předem a tak jsem použila z hlediska trvanlivosti hrozinky a bezlepkové kukuřičné křupky, které navíc neobsahují ani cukr a tak vzniklo relativně zdravé mlsání.
Použila jsem:
dýni jako základ
párátka
washi pásku na vlaječky
hrozinky
kukuřičné křupky s příchutí (koupené ve zdravé výživě)
Takto pojaté občerstvení mělo u Prokopa obrovský úspěch a tak už mám v hlavě inovaci na příště.
D.
Trocha z historie svátku Halloveen
(zdroj net)
Halloween je svátek, slavený dne 31. října a to většinou dětmi, které se oblékají do strašidelných kostýmů a chodí od domu k domu se slavným pořekadlem „Trick or treat“ (Koledu nebo vám něco provedu) a „koledují“ sladkosti. Svátek se slaví většinou v anglicky mluvících zemích, převážně v USA, Kanadě, Velké Británii, Irsku, Austrálii, na Novém Zélandu aj.
Původní název Hallowe´en je vlastně zkratka anglického All-hallow-even neboli doslovně přeloženo Všech svatých předvečer, v náboženství vigilie nebo také první nešpory.
Halloween k nám nepřišel ze Spojených států, jak by se na první pohled mohlo zdát. Oslavy Halloweenu pocházejí přibližně už z 5. století n.l., kdy jej slavili Keltové ve Skotsku a Irsku jako konec léta a příchod zimy. Střídalo se tak období hojnosti s časem zimy a hladu. Víra Keltů byla propojena s přírodou a koloběhem života a smrti.
Tento starý svátek byl původně znám jako „Samhain“ podle keltského boha Samhaina (Sow-en, Anwinn), který byl podle víry starých Keltů pánem mrtvých. V tuto dobu se také porážel dobytek na zimu a znamená „Konec léta“.
Halloween se slaví poslední noc keltského roku, začíná západem slunce 31. října a trvá do východu slunce 1. listopadu. Podle keltské víry byl tuto noc předěl mezi světem živých a mrtvých nejmenší ze všech dní v roce a Keltové ji považovali za nejmagičtější noc v celém kalendářním roce. Keltové věřili, že v ten den mají duchové zemřelých možnost vyjít mezi živé. A protože se Keltové báli zlých tvorů noci stejně jako my dnes, převlékali se v tuto magickou noc do hrůzu nahánějících masek, aby je duchové nemohli poznat. Za úsvitu bůh mrtvých duše zemřelých odvedl zpět do říše duchů. Keltové pojímali Halloween zvesela, netruchlili. Věřili, že smrt je běžnou přirozenou součástí života.
V této magické noci se posazovala svítící lucerna vyřezaná z tuřínu nebo tykve před krytý vchod do domu nebo přímo do okna. Měla vítat zemřelé předky a zároveň sloužit jako ochrana proti zlomyslným duchům. Jako zdroj světla byly používány hořící kousky uhlí, později se do dýní usazovala svíčka. Tento zvyk v podstatě přetrval dodnes.
Jiná legenda praví, že původní lampičky jsou spojovány s nenapravitelným Jackem, který se po smrti nemohl dostat ani do nebe, ani do pekla, a byl zatracen k bloudění po zemi až do soudného dne se světýlkem, které lákalo ztracené poutníky do vřesovišť.
Zdá se, že prvními v novodobé historii, kdo Halloween slavili, byli skotští protestanti. Ovšem v jejich podání se jednalo o shromáždění známých a příbuzných, kde se podle různých zvyků a her předpovídala budoucnost, především svatby. Třeba loupání jablka před zrcadlem, které mělo mladé dívce zjevit podobu budoucího manžela.
Když evropští osadníci (zvláště Irové) přijeli do Ameriky, objevili praktickou věc: zde rostoucí a v Evropě neznámé dýně jsou větší a lépe se hodí pro vyřezávání než tuřín nebo tykev používané na starém kontinentě. Halloween tak nabral „druhý dech“ a byl od 19. století slaven dokonce ještě více než dřív.
U nás Halloween nemá takovou tradici, jako v anglicky mluvících zemích. Mezi dětmi sice získává stále větší oblibu, ale pro většinu z nás má daleko hlubší význam Památka zesnulých. Dušičky, jak se Památce zesnulých lidově říká, jsou svátkem poklidným, kdy vzpomínáme na ty, kteří už s námi nejsou a se kterými jsme prožili část života. Dušičky oslavují pokoru, skromnost, upomínku na smrt jako životní zkušenost, a vracejí se k těm, které jsme měli rádi a kteří odešli z tohoto světa. „Dušičková“ cesta na hřbitov, zdobení hrobů svíčkami, věnci a květinami je nejen tichou vzpomínkou, ale i společenskou událostí, kdy se spolu scházejí příbuzní, sousedé i známí.
